Robert Štěrba : „Počátek výroby kol – historie firem Michaux a Compagnie Parisienne – nové otázky a odpovědi“

Originální text připravený pro: XXIII. Intenational Cycling History Conference

Roeselare, Belgie 24.-26. květen 2012

Michaux - Nové otázky 1

První zmínky

Kolo Kangaroo s řetězovým převodem představila firma Hillman, Herbert & Coopper na Stanley Show ve Floral Hall, Covent Garden v Coventry v únoru 1884. Samotný název Dwarf Safety (bezpečný trpaslík, skřítek) výstižně charakterizoval výhody vystaveného stroje s předním kolem průměru 38“ (38 palců = 96,5 cm). Pozornost budil především pohonem dvěma nezávislými řetězovými systémy na každé straně přední vidlice s převodem 1:1,5, což odpovídalo vysokému kolu 56“ (142 cm). Spolu se zadním kolečkem 20“ (51 cm) a celkovou váhou 47,5 liber (21,5 kg) to byla základní charakteristika stroje nabízeného za 17 guineí (anglická libra měla 20 šilinků, guiny - anglický zlatý peníz – měla 21 šilinků).

Kangaroo 1

Registr značky

Okolo roku 1996 se malá skupina nadšenců z pražského ČKV 1880 (znovu obnovený Český klub velocipedistů 1880 po nuceném přerušení jeho činnosti) rozhodla pátrat po historii výroby kol Kohout.

Informace čerpali z dobových českých, rakouských a německých materiálů. Dva roky intenzivně objížděli všechna muzea i soukromé sbírky v Čechách a s pomocí mnoha přátel doma i v zahraničí se nakonec podařilo objevit 47 kol Kohout. Jejich porovnáváním se dopracovali k základním poznatkům, které byly předneseny na 10 ročníku International Cycling History Conference v srpnu 1999 v holandském Nijmegenu.

Registr této značky pečlivě nadále udržujeme a doplňujeme - po dalších deseti letech můžeme říci, že známe 57 strojů. Těchto zdokumentovaných 57 kol představuje přibližně 5 % pravděpodobné produkce. Od roku 1880 možná až do roku 1891 bylo vyrobeno asi 900 Kohoutů. Nejvyšší známé výrobní číslo je 872.

Jan Kohout a zmapování počátků výroby

Jan Kohout

         V historii výroby vysokých kol v Čechách hraje klíčovou roli Jan Kohout (10. května 1819 – 30. prosince 1884). Narodil se v obci Křečkov ve středních Čechách mezi Nymburkem a Poděbrady v rodině nemajetného rolníka. Vyučil se truhlářem a vydal se na vandr, jak bylo zvykem. Přes Prahu a Liberec se nakonec dostal do dolnorakouského Löbersdorfu, kde prožil šest let. Tady prokázal mimořádné nadání a píli. Pronikl do výroby mlýnských složení, stal se současně i strojníkem a po nabytých zkušenostech se mohl osamostatnit. První práce, kterou přijal jako mistr, byla přestavba parního mlýna v Čejči na Moravě, následovala stavba parního mlýna v Lovosicích a do třetice na Smíchově, tehdy ještě samostatné obci u Prahy. Tady se také v roce 1849 usadil a postavil svoji továrnu, č. p. 352.

Během let vyrostla na smíchovském pozemku velká továrna na mlýnské a hospodářské stroje. V jednom z rohů svého areálu postavil Kohout měšťanský dvoupatrový obytný dům, orientovaný průčelím do ulice Svornosti, kde stojí dodnes. V roce 1899 byl zřejmě stavebně upraven a modernizován.

                  V domě Jana Kohouta se scházely významné osobnosti kulturního a společenského života – František Palacký, František Ladislav Rieger, Vítězslav Hálek a řada dalších. Nejstarší Kohoutova dcera Marie byla nejlepší přítelkyní Zdeňky Havlíčkové, dcery Karla Havlíčka Borovského.

Rodina Kohoutů a Strojnická dílna Jana Kohouta

Zásadní bylo datum 16. listopadu 1880, kdy se v továrně Jana Kohouta sešlo několik mladých mužů, kteří jízdě na vysokém kole propadli a kteří se rozhodli ustavit Klub velocipedistů. K tomuto datu vztahuje své založení, ačkoli úřední souhlas přišel 2. ledna 1881 a zakládací schůze za účasti 23 členů se konala v únoru 1881. Prvním předsedou byl zvolen Jindřich Cífka. Byl to první klub v Čechách a druhý v Rakousku-Uhersku, kde působil Villacher Velocipedisten-Club (1878-1880), sdružující členy, kteří krátce provozovali dvacet tricyklů, vyráběných místním Josefem Erlachem.

         Klub začal podnikat společné výlety. První 24. dubna byl celodenní do Loděnice, sídla předsedy klubu, následovaly další, z nichž nejvýznamnější byl toho roku do Chrudimi a okolí ve dnech 23. až 26.  července, který podniklo 18 cyklistů. V průběhu roku se mnoho jezdců vydalo na cesty samostatně, nejdále Josef Kohout do Horních Rakous a Bavorska. Celkem najeli členové ČKV toho roku 45 000 km.

Český klub velocipedistů 1880

Originální dobové fotografie s krásnými koly Kohout, v jejichž společnosti mnohdy rozpoznáme některé z potomků Jana Kohouta

Originální dobové fotografie s krásnými koly Kohout

(originální text časopis The Boneshaker – podzim 2006)

Michaux je bezesporu jedno z nejznámějších jmen ve světě cyklistické historie, paradoxně je to jméno, pod kterým si často představujeme někoho či něco jiného než je skutečnost. Dokonce i mezi skutečnými sběrateli stále vládne zmatek v této kapitole historie. Na nedávném jubilejním setkání NAVCC byl první vstup programu diagonální rám označený jako Michaux bonesheaker (Michaux kostitřas). To je surový ekvivalent k určení, stejně jako Johnson hobby-horse 1816 nebo Rover safety 1883. Michaux se zdánlivě pohybuje v nějakém pomyslném kruhu a zatímco se jeho jméno skloňuje snad ve všech pádech při debatách o velocipédech, tak se jeho jméno zvolna stává doslova synonymem pro kostitřas. Naopak jeho obchodní partner René Oliviér zůstává ve stínu a se svým vynálezem parního stroje není spojován prakticky vůbec. Důvod je jednoduchý. René Oliviér svého času dovolil, aby Michauxovo jméno bylo lisováno do štítků kol a zároveň doslova viselo doslova nad každým obchodem s velocipédy. Jestliže víme, že všechny stroje vyrobené pod křídly Companie Parisienne jsou spíše velocipedy Oliviera Frerese než samotného Michauxe, pak by historie vývoje kola měla být dnešníma očima viděná jinak. Nyní je tedy důležité, aby všichni sběratelé, jezdci a badatelé zkoumající cyklistickou historií vzali na vědomí veškerou dochovanou korespondenci a vztahy mezi oběmi zmíněnými stranami. Zejména připustili, že Pierre Michaux nemá absolutně žádnou spoluzodpovědnost za firmu Companie Parisienne a tím pádem i za všechna dochovaná kola nesoucí jméno této společnosti společně v kombinaci s jeho jménem. Překvapivě rozsáhlé záznamy nejvlivnější výrobní společnosti celé velocipedistické éry leží netknutě dochovány v Olivierově rodinném archívu. Nejdůležitější údaje z celé dokumentace nám ukazují především osobní deníky Reného otce, několik dopisů napsaných společnosti Michaux company v prvním čtvrtletí roku 1868 a hlavní firemní kniha ze stejné doby. Dále máme k dispozici přesný záznam svědectví advokáta Reného Oliviera z roku 1869, kdy v soudní při stál proti samotnému Michauxovi. Tato výpověď zahrnuje popis Reného verze celého příběhu. Škoda, že tyto dokumenty nebyly známy v době, kdy se odhaloval Michuxův památník. Nápisy na monumentu mohly být trochu odlišné od těch, které jsou tam uvedeny. K dispozici máme také dopis Aiméa Oliviéra adresovaný jeho bratrovi Mauriusovi z ledna 1870, který zde předkládáme a který nám odhaluje také mnoho nového.

Nick Clayton - Jak posuzovat Michauxe a jeho kola?

O tomto kovářsky vyrobeném stroji jsme se dlouho domnívali, že je to jedno z prvních kol vyrobených u Kohoutů. Potvrzovala to skutečnost, že jej věnovali členové ČKV 1880 do Technického musea v Praze roku 1913. Dnes ovšem víme, že se jedná pouze o tréninkový stroj, který sloužil k výcviku nových jezdců a byl přestavěn ze starého boneshakeru (kostitřasu).

Sbírka Národního Technického muzea v Praze

Kohout – tréninkový stroj

Po prozkoumání dochovaných kohoutovek jsme dospěli k závěru, že tento stroj je z první série celokovových kol vyrobených na Smíchově. Je rovněž jediné známé, jehož přední kolo je uloženo v kluzných ložiskách. Stroj nemá výrobní číslo a pracovně jej označujeme Kohout „0“

Sbírka Národního Technického muzea v Praze

Kohout – bez výrobního čísla

         Představené kolo je jedno z nejstarších dochovaných číslovaných strojů z Kohoutovy továrny. Všechny součásti nesou typické kovářské znaky z raného období vysokých kol Kohout. Renovace kola odhalila nádheru starého řemesla.

         Nejzajímavější je způsob výroby rámu, čili kosti kola. Kulatý průřez logicky napovídá, že výchozím materiálem byla kulatina. Skutečnost je jiná. Železná páskovina v délce rámu a s průřezem přibližně 20 - 25 x 10 milimetrů je spirálově stočena o dvě až tři otáčky. V horní části je „smotání“ hustější, čímž je zajištěna větší pevnost a silnější průměr. Finální tvar dalo rámu teprve kovářovo kladivo a to tak dokonale, že na lakovaném rámu tento pracovní postup rozhodně neodhalíte. Malé nerovnosti dorovnali tmelem před lakováním. Jednotlivé části přední vidlice jsou spojeny rovněž pouze kovářským způsobem, a to v místech, kde bychom čekali svár či letování. Kvalitu spoje prověřil čas. Potvrdilo se, že vidlice vydržela nástrahy nerovných cest. O rámu se to říci nedá. Svědčí o tom dobová oprava a zesílení rámu v místě napojení na plochou část, která se otáčí v hlavě.

         Barva na lakovaných částech je nová, ale kovové součásti, které bývaly od výrobce jen leštěné na čistý kov, jsou v téže úpravě, jako když si kolo přebíral první novopečený majitel. 

         Dnes oceníme hrubší způsob výroby, kdy například závity na niplech zůstaly naprosto neporušené a umožnily dokonalé vycentrování kol. Jehlová ložiska vynikají neobyčejnou trvanlivostí, proto jsou v mnoha odvětvích průmyslu používána dodnes. Kohoutovo ložisko je toho dokonalým dokladem. Zůstala bez větší vůle a poškození, bez problémů mohou sloužit dál.  

         Tato čtyřiapadesátka je schopná provozu, stejně jako několik dalších známých Kohoutů s otevřenou hlavou, které jejich majitelé dodnes požívají pro radost z jízdy.

Kohout – výrobní číslo 39