Rodina Kohoutů a Strojnická dílna Jana Kohouta

Jan Kohout

V historii výroby vysokých kol v Čechách hraje klíčovou roli Jan Kohout (10. května 1819 – 30. prosince 1884). Narodil se v obci Křečkov ve středních Čechách mezi Nymburkem a Poděbrady v rodině nemajetného rolníka. Vyučil se truhlářem a vydal se na vandr, jak bylo zvykem. Přes Prahu a Liberec se nakonec dostal do dolnorakouského Löbersdorfu, kde prožil šest let. Tady prokázal mimořádné nadání a píli. Pronikl do výroby mlýnských složení, stal se současně i strojníkem a po nabytých zkušenostech se mohl osamostatnit. První práce, kterou přijal jako mistr, byla přestavba parního mlýna v Čejči na Moravě, následovala stavba parního mlýna v Lovosicích a do třetice na Smíchově, tehdy ještě samostatné obci u Prahy. Tady se také v roce 1849 usadil a postavil svoji továrnu, č. p. 352.

Během let vyrostla na smíchovském pozemku velká továrna na mlýnské a hospodářské stroje. V jednom z rohů svého areálu postavil Kohout měšťanský dvoupatrový obytný dům, orientovaný průčelím do ulice Svornosti, kde stojí dodnes. V roce 1899 byl zřejmě stavebně upraven a modernizován.

V domě Jana Kohouta se scházely významné osobnosti kulturního a společenského života – František Palacký, František Ladislav Rieger, Vítězslav Hálek a řada dalších. Nejstarší Kohoutova dcera Marie byla nejlepší přítelkyní Zdeňky Havlíčkové, dcery Karla Havlíčka Borovského.

Rudolf a František Kohoutové

Pro náš příběh je podstatný rok 1879, kdy se u Jana Kohouta ubytoval farář anglikánské církve James Piricho s rodinou a se svým synovcem Williamem Crowlem. Ten si do Prahy přivezl vysoké kolo Excelsior.

Jan Kohout byl otcem osmi dětí. Nejstarší Rudolf (1. července 1852 - ?) byl v té době obchodním cestujícím a s brzkou výrobou vysokých kol a jízdou na nich neměl nic společného. Druhorozená Marie již nežila (8. srpna 1855 – 29. června 1877), následovali František (11. února 1860 – 8. listopadu 1918), Josef (10. června 1863 – 1. dubna 1946), Božena (9. prosince 1864 - ?), Johanna (18. února 1870 - ?), Petr (28. června 1867 – 1919) a konečně Václav (20. ledna 1872 – 6. května 1900). Onoho roku 1879 měli z hostů, respektive z Williama Crowla, největší radost devatenáctiletý František a šestnáctiletý Josef. Excelsior, na němž se Bill projížděl a do jehož ovládání oba mladíky zasvětil, je nadchl. Rozumí se, že oba synové nemuseli otce Kohouta dlouho přemlouvat, aby jim podobný stroj postavil. Z obou Kohoutů juniorů se záhy stali vynikající jezdci a závodníci, zejména vynikl Josef.

Od roku 1880 se v Kohoutově továrně začala celokovová vysoká kola vyrábět. Nejlepší reklamu jim dělali právě František a Josef. Je zajímavé, že o nejstarším synovi Rudolfovi není prakticky nikde ani zmínka. S výrobou na Smíchově neměl nic společného, ba dokonce zřejmě nebyl ve styku ani s rodinou. Například v rozsáhlém spisu na oslavu 20. výročí založení Českého klubu velocipedistů ČKV 1880 se doslova praví: „Všichni čtyři synové Jana Kohouta věnovali se tělem i duší našemu sportu…“ A pátý, nejstarší Rudolf? Nevíme sice, kdy zemřel, avšak víme, že se oženil (manželka Pavla, 1858 – 18. října 1914) a dále že v letech, kdy už se vysoká kola Kohout vyráběla, se mu narodili dva synové – Rudolf (1881) a Gustav (1882). Rudolf senior zkrátka jako by nebyl.

Slibná závodní kariéra Františka (1860) skončila úmrtím otce. Byl to on, komu připadlo nadále továrnu vést. Měl k tomu s ohledem na studia strojního inženýrství na technice nejlepší předpoklady (ač není zřejmé, zda studia dokončil, nebo je musel opustit). Vysoká kola byla ve firmě jen vedlejším programem, i když příjem z jejich prodeje nebyl zanedbatelný. Cena stroje od 130 do 145 zlatých (podle velikosti průměru předního kola) představovala zhruba půlroční plat dělníka. Ve srovnání s výrobním zařízením pro mlýn to byl sice zlomek, ale pokud během 13 let postavili na Smíchově podle odhadů 700 až 900 strojů, znamenalo to něco mezi 96 a 123 tisíci zlatých, tedy úctyhodnou sumu. Nic to ale nemění na tom, že těžiště výroby představovaly mlýnské stroje, včetně vodních turbín, jak se uvádí v Monografii města Smíchova z roku 1882.

Výrobce a importér

Výroba kol se rozjížděla pomalu. Jednak proto, že to bylo něco zcela nového, jednak proto, že zatím nebyli zákazníci – v celém Rakousku-Uhersku dosud nikdo vysoké kolo neviděl, natož aby je postavil. Jak se velocipedy postupně vyvíjely a modernizovaly, je zřejmé z popisu jednotlivých strojů. Po celou dobu se ovšem jednalo o více méně kusovou výrobu, kdy každý dokončený kus byl něčím jedinečný. Díly nebyly zaměnitelné, rozhodně se nejednalo o standardizovanou produkci.. Zřejmě nejplodnější byla výroba v polovině 80. let 19. století.

Firma se tak stala nejen největším výrobcem, ale také největším domácím prodejcem s nejlepším výběrem.

V polovině 80. let, kdy už byla Kohoutova vysoká kola žádané zboží a slovo „kohoutovka“ se stalo běžným výrazem pro vysoké kolo, kdy importovaná kola byla drahá a bezpečná kola teprve čekala na své rozšíření, pokoušeli se o výrobu i jiní řemeslníci. Ač se zatím nepodařilo identifikovat žádné domácí vysoké kolo signované jiným českým výrobcem, víme, že se vyráběla. Svědčí o tom mimo jiné řada Kohoutových celostránkových inzerátů (inzerát stál 10 zlatých), zveřejňovaných od prvních čísel měsíčníku Cyklista, vydávaného Českou ústřední jednotou velocipedistů od 15. října 1884. V nich se mimo jiné praví, že Kohout „vyrabitelům bicyklů dodává veškeré části buď opracované neb hrubé v cenách snížených.“ Nevíme sice, kolik takových „vyrabitelů“ bylo, ale zcela určitě k nim patřil Jaroslav Blovský na Malé Straně v Praze, který v inzerátu v 2. čísle Cyklisty (15. listopadu 1884) slibuje „lehké cestovní bicykle, kteréž ovědčily svou trvanlivost na všech cestách a výletech, jež podnikali po dvě saisony veškeří členové klubu velocipedistů Praha. Závodní kola vlastní výroby zvítězily v letošních pražských závodech ve dvou jízdách.“ Zásobit celý klub Praha (založen 23. dubna 1883) jen svými koly znamenalo vyrobit jich několik desítek. Dalším výrobcem byl Vojtěch Černý, původně Kohoutův zaměstnanec, který se osamostatnil a rovněž zahájil výrobu vysokých kol. Jedním z Černého učedníků byl Josef Walter, později známý výrobce kol (od roku 1898) a motorových vozidel.

V 7. čísle Cyklisty z 15. dubna 1885 nalezneme jednak celostránkový inzerát obchodního domu Brömer-Elmerhausen & Co. ve Vídni, který nabízí výtečné Premier-Bicykle a Tricykle z továrny Hillman Herbert & Cooper v Coventry s vyobrazením Kangaroo a poznámkou: „V Praze zastupuje: Karel Schulz na Smíchově č. 294“. Na tom by nebylo nic divného, kdyby o dvě strany dál nebyl rovněž celostránkový inzerát Kohoutů, kde kromě nabídky (s hrubkou) „osvědčených Champion Byciklů“ stojí: „… jakož i dodává velocipédy anglické všech druhů a soustav, z části neb zcela niklované v cenách různých od 85 zl. r. č. výše. Bicykle soustavy Howe a Hillman, Herbert & Cooper (DHF) v cenách zvláště nízkých“. Že by si s přítelem Schulzem konkurovali? O měsíc později, v červnu 1885 (Cyklista č. 9) opět inzeruje rakouský velkoobchodník stroje HH&C s odkazem na pražského zástupce Karla Schulze na Smíchově č. 294. A o stránku dál oznamuje Kohout, že je „Generální zástupce světoznámé anglické firmy D. Rudge & Co.“ a dále Coventry Tricykle Copany v Coventry a také Hillman, Herbert & Cooper. Že by Kohout a Schulz soupeřili o zákazníky? Nebo výrobky společnosti HH&C od Schulze odebíral, aby se rozšířila prodejní síť? Snad. Jisté je, že Kohout dbal o nabídku. Od generálního zástupce firmy Howe, Jindřicha Lea z pražské Ferdinandovy třídy 1010-I, dnes Národní (inzeroval v Cyklistovi od prvního čísla vždy na celé straně), odebíral kola a nabízel je i ve svých inzerátech.

Josef Kohout

Josef Kohout absolvoval piaristickou reálku, pak přestoupil na Českoslovanskou obchodní akademii, po jejímž absolutoriu nastoupil do rodinné firmy. Po otcově smrti (prosinec 1884) zřejmě spolu s bratrem Františkem továrnu vedl, soudě alespoň podle inzerátu v časopise Cyklista č. 4 z 15. ledna 1885. Avšak další aktivity Josefa Kohouta vylučují, že by se mohl na vedení firmy podílet. Stal se vynikajícím závodníkem a svými výkony se zařadil mezi přední evropské jezdce na vysokých kolech. V roce 1892 odjel do Ruska na univerzitu v Charkově, kde studoval u prof. Richarda Šercla a pak v Oděse u prof. Čeňka Šercla, jeho oborem se stala srovnávací jazykověda. Procestoval Krym a Kavkaz, kde studoval jazyky tamních národů. Na jízdu na kole ovšem nezanevřel – v roce 1893 vytvořil na dráze na nízkém kole rekord na 24 hodin výkonem 539,769 km. V Oděse zřídil sklad hospodářských strojů a velocipedů. Ruské ministerstvo vojenství pověřilo Josefa Kohouta zajištěním jízdních kol pro armádu. Vydával zde i časopis „Ruský velocipedista“. V roce 1903 opustil Josef Kohout Rusko „následkem těžké rodinné katastrofy a nervové choroby a odjíždí do Rumunska, Švýcar a později do Berlína, kde vyučuje na obchodních školách, při policejním presidiu a v důstojnickém kasinu cizím jazykům,“ píše se v roce 1933 v několika českých novinách u příležitosti Kohoutových sedmdesátin. Z různých náznaků usuzujeme, že Kohoutovi zemřela v roce 1903 v Rusku manželka Anastazie. V Německu vydal knihu „Jak se máme učiti cizím řečem?“, která se setkala s velkým ohlasem.

V roce 1906 se do Ruska vrátil a přijal místo ředitele těžební společnosti v Orenburgu, asi 150 kilometrů na sever od Kazachstánu.

Místo ovšem brzy opustil, když získal kutací práva na uhlí, měď a zlato ve stepích kolem Orenburgu. Měl na dosah ohromné jmění, neboť jeho kutací práva od něho hodlala odkoupit britská hutní společnost. Vinou první ruské revoluce (1907) z obchodu sešlo a Kohout se vrátil do Evropy, opět do Berlína, kde působil jako učitel řečí. Odtud zamířil v roce 1909 do Čech, do Ústí nad Orlicí, kde mu firma Andres nabídla místo ředitele svých průmyslových podniků. Zůstal zde třináct let, pak nakrátko odjel do Dánska a Švédska. V roce 1922 se vrátil natrvalo domů, do Prahy na Vinohrady, kde se nastěhoval do Římské ulice 36. Ve svých 59 letech se zde začal živit jako soukromý učitel jazyků. Později přesídlil do Korunní ulice č. 26, rovněž na Vinohradech, do domu proslaveném legendární hospodou Kravín. V roce 1936 se jako třiasedmdesátiletý oženil s Alžbětou Vichtovou (1882 - ?), s níž už dlouhá léta žil.

Dne 16. června 1945 píše příteli Rudovi Siegrovi, redaktorovi časopisu Cyklista: Po Vašem odchodu přišla domovnice s oznámením, že si má paní musí vyzvednouti haken-kreuzlerskou pásku a že je zítra na to poslední den…. Volám Vás ke startu bojovati proti tomuto násilí, když už starého Centaura uštvali.“

V krátce poválečných dnech se osobní tragédie kdysi národního hrdiny a jeho manželky nikomu nezdála dostatečně důležitá, aby se jí hned zabýval. Kohoutovi se čtvrt roku mučili tou hroznou nespravedlností, než ji úřady zřejmě až v srpnu urovnaly. Josef Kohout zemřel 1. dubna 1946. Bylo mu 83 let.

Petr Kohout

Čtvrtý syn Petr (1867) absolvoval pražskou reálku a v rodinné firmě se věnoval praktickému strojnictví. Pochopitelně jezdil na vysokém kole a vynikal ve všech disciplínách, včetně krasojízdy. Z Prahy se odstěhoval do Brna, kde založil rodinu a kde roku 1896 přihlásil v Jesuitské ulici č. 6 Speciální dílnu na opravy kol, v níž navíc obchodoval s anglickými, americkými, německými a rakouskými velocipedy. V roce 1898 začal se společníkem Suchánkem vyrábět ve Vávrově ulici č. 40 jízdní kola značky Bruna. O rok později vede na téže adrese firmu Kohout, má zastoupení motorových dvoukolek (zřejmě jako vůbec první v Čechách, tehdy se jednalo o dnes prakticky neznámou značku Phébus Aster), později nabízel i stroje Sarolea a Werner. K běžným jízdním kolům nabízel montáž spalovacího motorku o výkonu 1,5 k. V roce 1905 se firma přejmenovala na Petr Kohout & spol., První moravská továrna motorových dvoukolek a v roce 1906 se název změnil na Petr Kohout & spol., Továrna motorových vozidel. Motocykly vyráběli pravděpodobně v letech 1904 – 1907, v roce 1905 byly vystaveny i na pražském autosalonu, na zamýšlenou výrobu automobilů nedošlo, ač na svém stánku vystavil kromě motocyklů i dva malé motorové vozíky pro jednu, resp. dvě osoby.

Václav Kohout

Václav Kohout (1872) vystudoval obchodní akademii a začal pracovat jako úředník v pojišťovně. V roce 1898 přesídlil do Kroměříže, kde si zařídil obchod s velocipedy. Onemocněl tuberkulózou a vrátil se v dubnu 1900 do Prahy, kde 6. května zemřel.

Továrna

V roce 1899 Kohoutové továrnu i s pozemky prodali akciovému pivovaru (hovoří se o majitelích, ale není zřejmé, zda jimi byli všichni sourozenci Kohoutovi, nebo zda se někteří nechali vyplatit, či zda se výhradním majitelem stal František Kohout), na jejím místě zřídil pivovar bednárnu. Zařízení továrny přenesli do bývalých dílen Porgesovy kartounky, založené v roce 1816 a zrušené na konci 19. století. Firma J. Kohout (nadále si tedy podržela název svého zakladatele) teď sídlila v místech dnešního smíchovského Národního domu. Ne nadlouho. Bývalý „Porges“ musel ustoupit novým ulicím a stavbě zmíněného Národního domu (vybudován v letech 1906-8). Firma J. Kohout se proto přestěhovala do bývalé slévárny bratří Suchých na Křížové ulici. V roce 1905 se pak přesunula do Plzeňské č. 18, do bývalé továrny na kroupy, kde po přestavbách zůstala už natrvalo.

Po smrti Františka Kohouta (1918) se vedení nakrátko ujal jeho syn František Kohout jun., který se angažoval i ve správní radě smíchovského pivovaru, správní radě banky Slavia a jinde. Firmu záhy prodal, zřejmě nejpozději během roku 1919, a to svým dvěma předním spolupracovníkům, inženýrům Františku Noháčovi a Jaroslavu Pavlouskovi. Druhý jmenovaný ještě téhož roku 1919 zemřel, takže firmu vedl Ing. Noháč, a to do roku 1932, kdy rovněž zemřel. Pak vedení převzali synové obou společníků, inženýři František Noháč a Otakar Pavlousek, kteří přestáli světovou hospodářskou krizi na počátku 30. let 20. století. V roce 1939 zde pracovalo 65 zaměstnanců. Dosud se nepodařilo zjistit další osud společnosti. Lze předpokládat, že přečkala druhou světovou válku a po komunistickém puči v únoru 1948 byla znárodněna.

Jan Králík, Robert Štěrba, Jaroslav Vožniak

Zdroje

Allgemeine Sport-Zeitung 1882–1884

Archiv hl. m. Prahy

Bartleet, H. W.: Bicycle Book, reprint, 1983

Bicycling News, 1887

Böhm, Josef: Monografie města Smíchova, Smíchovská rada městská,

1882

Cyklista, časopis, ročníky 1884–1890

Firemní katalog Kohout, 1883

Jubilejní výstava zemská Království českého

v Praze 1891, Praha, 1894

Korespondence Josef Kohouta s Rudou Siegrem, kopie Kohoutových dopisů s úřady

Košťál, F. J.: 1880-1900, Na oslavu dvacetiletého trvání klubu, Praha,

1900

Listy průmyslové, 1879

Marčík, Libor: Naše motocykly, I. díl Rakousko-Uhersko 1899-1918,

Marčík, nedatováno

Památník národního písemnictví, pozůstalost Jiřího Karáska ze Lvovic

Sto let práce, Praha, 1891

Václava Sedláčka Dějiny Smíchova, díl II., rukopis, nedatováno

Velocipedista, časopis, ročníky 1888–1890