Jan Kohout a zmapování počátků výroby

Registr značky

Okolo roku 1996 se malá skupina nadšenců z pražského ČKV 1880 (znovu obnovený Český klub velocipedistů 1880 po nuceném přerušení jeho činnosti) rozhodla pátrat po historii výroby kol Kohout.

Informace čerpali z dobových českých, rakouských a německých materiálů. Dva roky intenzivně objížděli všechna muzea i soukromé sbírky v Čechách a s pomocí mnoha přátel doma i v zahraničí se nakonec podařilo objevit 47 kol Kohout. Jejich porovnáváním se dopracovali k základním poznatkům, které byly předneseny na 10 ročníku International Cycling History Conference v srpnu 1999 v holandském Nijmegenu.

Registr této značky pečlivě nadále udržujeme a doplňujeme - po dalších deseti letech můžeme říci, že známe 57 strojů. Těchto zdokumentovaných 57 kol představuje přibližně 5 % pravděpodobné produkce. Od roku 1880 možná až do roku 1891 bylo vyrobeno asi 900 Kohoutů. Nejvyšší známé výrobní číslo je 872.

Anglická návštěva

V roce 1879 měl Jan Kohout za sebou 30 let úspěšného podnikání a zkušeností se strojnickou výrobou. Dobře si vedl, byl hlavním akcionářem Smíchovského pivovaru, stal se váženým občanem a dobrým otcem třem dcerám a pěti synům. V roce 1879 bylo nejstarším Františkovi a Josefovi 19 let, resp. 16 let.

Není známo, proč onoho roku přijel anglikánský farář James Piricho do katolických Čech a proč se ubytoval v domě Jana Kohouta na Smíchově u Prahy. Kromě nejužší rodiny přicestoval i se svým synovcem Williamem Crowlem, který si z Anglie přivezl vysoké kolo Excelsior, věc v celé tehdejší rakousko-uherské monarchii neznámou. William vypadá na dochované fotografii na mladíka ve věku kolem 20 let. Jeho Excelsior byl typ s otevřenou hlavou a na kluzných ložiskách. Když se na něm Crowl poprvé projel po dvoře továrny, byli Kohoutovic kluci nadšení. Přizvali i svého o něco staršího přítele Karla Schulze. Schulz byl známý jezdec a propagátor jízdy na kostitřasu, na němž předváděl i krasojízdu.

Jakmile tehdy Schulz vyzkoušel Excelsiora, vypůjčeného od Crowla, hned si v Kohoutově továrně objednal podobné vysoké kolo. Musel se spokojit s tím, že stroj bude mít přední i zadní kolo ze dřeva s železnými obručemi. V továrně se buď necítili dostatečně zdatní na výrobu celokovových kol s dráty, nebo spíš jen využili šikovnosti a rychlosti tehdejších kolářů, vyrábějících kola pro kočáry a povozy. Tak tedy vznikla na sklonku roku 1879 první tři vysoká kola Kohout. Tři proto, že kromě Schulze chtěli mít svá kola i František a Josef Kohoutové. Domníváme se, že jedno z těchto kol je dochováno v Technickém museu v Praze, bohužel už bez zadního kolečka. Váha, dílenské zpracování i tvrdá sedačka vysvětlují, proč na těchto strojích vyjížděla trojice cyklistů jen kousek za vrata. Zážitek z jízdy byl přesto tak silný, že se prvním prototypem nenechali mladíci odradit. Na jaře nebo počátkem léta 1880 stála na dvoře Kohoutovy továrny další tři zcela nová vysoká kola, tentokrát už celokovová. Ta můžeme považovat za funkční prototypy značky Kohout. Měla už kola s drátovým výpletem, V ráfek, velmi jednoduchá kluzná ložiska, otevřenou hlavu a rovná řídítka. Rovněž jedno z těchto kol se dochovalo v NTM v Praze. Je to nekompletní dvaapadesátka se zřejmým vlivem Excelsioru a svědčí spíš o kovářském než strojnickém zpracování. Přesto má charakteristické rysy všech následovníků, totiž uchycení drátů do hřídele dutými niply, kluzné uložení sedlového pružiny v kovovém pouzdru a charakteristický tvar zadní vidlice. Také otevřená hlava, plná přední vidlice a rovná řídítka byly zpočátku typické. Dochované kolo nemá na rozdíl od všech příštích Kohoutů na žádné své části nebo dílu jakékoli výrobní číslo. Kompletní stroj vážil 25 kilogramů. Je to také jediný známý Kohout s kluznými ložisky. O jeho výrobě napsal o jedenáct let později Josef Kohout: "Sestrojení každé jednotlivosti vyžadovalo velkých porad i praktických zkoušek. Když pak vše bylo hotovo, tu opět sestavení všech těch částí v jediný dokonalý celek dělalo značné obtíže. Co jen trampot způsobilo například upevnění kaučuku v ocelové obruči. Jaké různé zkoušky tu musely být činěny, než vynalezeno lepidlo, které by kaučuk pevně v obroučku drželo."

V létě 1880 už podnikala čtveřice jezdců – dva Kohoutové, Karel Schulz a William Crowl – delší výlety. V té době došlo k další šťastné události. Začátkem srpna 1880 projížděl Prahou jiný Angličan, Theodor Bock. Cestoval na vysokém kole British Challenge z Londýna přes Německo a Rakousko-Uhersko do Francie. Náhodou projel pod okny Schulze. Ten když ho zahlédl, skočil na své kolo a Bocka dojel. Jen pro přiblížení tehdejší situace: Bock údajně až do té chvíle nepotkal na evropské pevnině jiného jezdce na vysokém kole. Schulz pozval Bocka ke Kohoutům, kde si všichni se zájmem prohlédli technické detaily jeho stroje, především jehlová ložiska na předním kole. Byl to prvek, který se velmi brzy objevil na příštích kolech Kohout.

Doplňková výroba

Jízdy Kohoutů v okolí Prahy a zejména jejich cesta do Vídně v roce 1880 strhly veliký zájem o jejich kola. Už 16. listopadu 1880 se konala v továrně u Kohoutů schůze nadšenců, kteří se rozhodli založit první cyklistický klub v celém Rakousku-Uhersku, totiž Český klub velocipedistů. Měl 23 zakládajících členů, kteří v dubnu 1881 vyjeli na první výlet. S velkou pravděpodobností už jeli na kolech Kohout. V červenci 1881 informoval tisk o dalším výletu 18 členů klubu. Všichni prý jeli na českých výrobcích, tedy Kohoutech. Je tedy najisto potvrzeno, že od podzimu 1880 do července 1881 vyrobili u Kohoutů minimálně 18 kol, i když předpokládáme, že jich bylo víc, spíše něco mezi 30 a 40. Už v roce 1880 si totiž kola koupili i sportsmeni mimo Prahu. Známi jsou zákazníci Max Buchar z Příbrami a František Říha z Čelákovic, kteří o svých zkušenostech poslali Kohoutům pochvalný dopis.

Zmíněná první kola, vyrobená koncem roku 1880 a počátkem roku 1881, už byla číslována a od prototypu se lišila v zásadě tím, že hřídel předního kola byla uložena v jehlových ložiskách. Stroje nadále nesly znaky kvalitního kovářského zpracování, soudě podle čtyř nejstarších dochovaných kol (čísla 19 až 39).

Výrobní čísla se na kolech Kohout objevovala nejčastěji na hřídeli předního kola, na vidlici, ploché části kosti v místě napojení na vidlici, sedlové pružině, kluzném jezdci, na němž je pružina uložena, případně na pouzdru, v němž byl uložen spodní konec pružiny u starších typů. Dále bylo číslo na obou klikách, na páce brzdy i brzdě, ba dokonce i na klíncích klik. Některá kola mají výrobní číslo jen na jednom či dvou dílech, jiná kola mají čísla snad všude. Každý díl se vyráběl jako jednotlivý kus a mnohdy nebyl zaměnitelný s jiným. Před konečnou montáží se každé kolo muselo sestavit a díly přitom upravit tak, aby přesně seděly. Více dílů se číslovalo zřejmě tehdy, když se vyráběla větší série kol současně.

Na klikách a na řídítkách byla někdy ještě vyražena čísla 1 a 2 pro rozlišení levého (jednička) a pravého (dvojka) závitu. Velikost předního kola v palcích se často vyrážela na hřídel zadního kola a na plochou část kosti u hlavy vidlice.

Připomeňme, že ani v době největšího zájmu o kola Kohout nebyla jejich výroba hlavním programem strojírny, ale spíše jejím doplňkem. Firma se v té době specializovala na mlýnská složení a jiná hospodářská zařízení.

Jediný v monarchii

Kohout poprvé inzeroval v rakouských Allgemeine Sport-Zeitung 16 listopadu 1882. V inzerátu z 1. března 1883 už kola Kohout nabízel obchodní zástupce pro Vídeň a Dolní Rakousy Otto Passolt ve Floriangasse č. 4. Za rok nato v březnu 1884 se už inzerovala kola Kohout bez Passolta a v červnu se výslovně uvádělo, že Kohout nemá ve Vídni žádného obchodního zástupce. Proč, to naznačuje inzerát z 28. srpna 1884 samotného Passolta: "Továrna na bicykly a tricykly nejnovější a nejlepší konstrukce." Ten vykuk!

Předpokládáme, že se v roce 1882 vyrobilo kolem 100 Kohoutů, o něž byl zájem i daleko mimo Prahu. Mladí muži na vysokých kolech už nebyli v Praze žádnou výjimkou, ba naopak. Soudíme tak podle toho, že ve městě byla toho roku jízda na kolech zakázána.

Z roku 1883 máme zprávu o tom, že nová kolovna klubovny ČKV pojala 80 kol svých členů, vesměs značky Kohout. Spolu s koly členů dalšího klubu a s koly mimopražských jezdců bychom mohli pokládat za pravděpodobné, že během 4 sezón od roku 1880 do roku 1883 vyrobili na Smíchově celkem 200 kol. Z nich dnes známe 12 kol s čísly 19 až 109. Všechna mají plnou přední vidlici s otevřenou hlavou a rámovou trubku kruhového průřezu, kluzně uloženou listovou pružinu v pouzdru, kluzná ložiska v zadním kole i v pedálech a pochopitelně dráty upevněné do hřídelů kol dutými niply, zajištěnými matičkou. Převažují rovná řídítka a V profil ráfků. Od čísla 69 je až na jednu výjimku použít U ráfek s profilem půlměsíce měsíce.

První kolo s kuličkovými ložisky Aeolus má číslo 103. Je to krásná šestapadesátka, tedy s předním kolem 56 palců, tj. 140 cm. Kuličková ložiska – výhradně Aeolus – má jen malá část kol ze 57 dochovaných Kohoutů, většinou s vysokými výrobními čísly. Zmíněné rozdíly na nejstarších dochovaných Kohoutech do výrobního čísla 109 uvádíme proto, že hodně vypovídají o charakteru výroby. Byla dozajista spíše kusová, v lepším případě se najednou vyrobila menší série. Je zřejmé, že se v továrně snažili reagovat na design evropských kol, o nichž sem začaly zprvu pronikat informace a brzy i kola sama, především z Anglie. Proto se na Kohoutech záhy objevily U ráfky a kuličková ložiska Aeolus (zřejmě na přání a za příplatek místo jehlových), proto byly v nabídce různé typy řídítek. Hlava, řídítka, pružina, brzda, hřídele, kliky a dráty byly vždy leštěné, neniklovaly se. Víme, že výrobu kol měl u Kohoutů na starosti mistr Adolf Patočka, ohromný chlap, vysoký údajně 206 centimetrů. Byl to nadšený cyklista a patřil také k prvním, kdo na vysokém kole začali u nás jezdit.

Kola Kohout vynikala po celou dobu výroby robustností a tedy i vysokou váhou. Prospekty tvrdily, že je to výhoda s ohledem na mizerné cesty v Čechách a okolí. Jistě to bude pravda, ale jen částečně. Dalším důvodem byla skutečnost, že strojírna vyráběla především těžká soukolí a velké stroje, tedy nic subtilního. Kdo chtěl Kohouta ze Smíchova, musel se smířit s tím, že to nebude závodní stroj. Výrobě, pro kterou se rozhodli víceméně náhodou, ovšem věnovali největší péči. Kola Kohout jsou charakteristická a nezaměnitelná, mají svůj styl a bezesporu i jistou eleganci.

Do sedel!

Významné je datum 11. červen 1882, kdy se ve Vídni konaly závody, pořádané redaktorem už zmíněného vídeňského Allgemeine Sport-Zeitung. V závodě o mistra Rakouska na 1 míli vyhrál Josef Kohout časem 3 min 41,4 s před svým bratrem Františkem a mistrem Německa T. H. S. Walkerem. František Kohout pak vyhrál závod na 2 a 10 mil. Tuto událost zmiňujeme proto, že triumfální vítězství Kohoutů na smíchovských kolech dalo i jméno těmto strojům. V katalogu na rok 1883 se už hovoří o kolech Kohout jako o Champion Bicyclech. Vyráběla se v pěti velikostech 48, 50, 52, 54 a 56 palců v cenách od 130 do 145 zlatých, což byl tehdy průměrný plat dělníka za přibližně 5 až 6 měsíců. Roční předplatné čtrnáctideníku Cyklista přišlo na 2,4 zlatých, telefonní přístroj – technická senzace té doby – stál 30 zlatých. V katalogu z roku 1883, zřejmě prvním, který továrna vydala, byly nejrůznější doplňky jako svítilny, zvonky, brašny a stojany.

V roce 1884 bylo v Čechách už na 1000 jezdců. Značná část z nich jezdila na Kohoutech. Na sklonku téhož roku, 30. prosince, zemřel zakladatel firmy Jan Kohout. Do jejího čela se postavil nejstarší syn František a zdárně ji dál vedl a rozvíjel. Pozornost pochopitelně věnoval i stavbě kol, ač zřejmě netvořila zásadní podíl výrobního programu ani v letech 1884 a 1885, kdy měla továrna zřejmě největší žeň. Cyklistika byla už dostatečně známá a měla hodně příznivců, avšak import zahraničních kol ještě nebyl nijak výrazný. Předpokládáme, že do roku 1885 včetně mohlo být vyrobeno celkem 500 až 600 Kohoutů. V inzerci se často nabízely ojeté Champion Bicycly v cenách od 75 do 110 zlatých. První firemní inzeráty v nově založeném časopise Cyklista (1. číslo vyšlo 15. října 1884) nabízejí navíc různé druhy tricyklů pro jednu, dvě i čtyři osoby. Byly to stroje dovezené, na něž Kohout dodal jen svůj štítek a opatřil je svými koly, což usnadnilo přepravu z Anglie a výrobek zlevnilo. Soudíme tak podle jediného dochovaného sociable tricyklu v depozitáři Národního technického muzea. S výjimkou štítku a kol nemá s Champion Bicycly žádný příbuzný, natož shodný prvek. Zmíněný sociable tricykl vyrobila firma Hillman, Herbert & Cooper, tedy značka Premier, jejíž stroje Kohout od května 1885 nabízel ve svých inzerátech. V červnu téhož roku se představil jako generální zástupce značky Rudge. V červnu 1886 nabízel v inzerci také Rover Safety a ke značce Rudge si přibral i zastoupení dalších britských výrobců Singer a Starley & Sutton. O vlastních kolech Champion Bicycle od června 1886 už ani slovo.

Jak vypadala kola Champion Bicycle v polovině 80. let? Ze známých strojů má uzavřenou hlavu řízení jako první číslo 331. To je pro náš výzkum klíčový moment. Přesnější určení není zatím možné, protože neznáme žádné další kolo Kohout v rozmezí čísel 109 až 331. S ohledem na to, že nejvyšší známé číslo kola Kohout je 872 dalo by se předpokládat, jak bylo již řečeno, že se mohlo vyrobit okolo 900 kol. Je tu ovšem jeden otazník. Námi objevených téměř 60 strojů má výrobní čísla rozdělena mezi čísly 19 až 109 a mezi čísli 331 až 872. Na těchto dvou číselných řadách není nic zvláštního a víme, že všechna kola jsou podle čísel až nezvykle pravidelně rozmístěna na pomyslné číselné přímce. Pokud by byla skutečně číslována pravidelnou řadou po jednom kuse, tak nám mezi čísly 109 a 331 chybí 222 kol, o kterých nevíme vůbec nic. Je to 222 strojů poměrně klíčových pro podrobnější určení vývoje. Modelem s číslem 109 pro nás končí stavba s otevřenou hlavou a naopak číslo 331 je již Kohoutův stroj vlastní konstrukce s moderním vzhledem. Nabízí se tady úvaha o určitém obchodně-reklamním tahu, kdy mohlo dojít k vynechání, tedy přeskočení určitých výrobních čísel. Úmysl se přímo nabízí. Číslování kol byla obecně zavedená praxe, vyšší výrobní číslo znamenalo více vyrobených kusů, větší zkušenosti a tedy i větší důvěryhodnost výrobce propagujícího své výrobky. Dobře víme, že Kohout byl zkušený obchodník, často inzeroval a znal obchodní praktiky v dobrém i špatném slova smyslu. V době, kdy cítil narůstající tlak dovozců, mohl klidně sáhnout i k tomuto taktickému tahu. Kolům ani značce to nikterak neubírá na zajímavosti, jen musíme připustit možnost, že se v Praze vyrobilo možná jen něco okolo 700 strojů.Vyvrátit nám to pomůže jedině objevený stroj z tohoto období. Zatím se to nepodařilo.

Dutou přední vidlici má jako první kolo číslo 637 a všechny tyto duté vidlice jsou uzpůsobeny pro uchycení kuličkového ložiska Aeolus. Číslo 650 je nejnižší známé, na němž se poprvé objevil oválný štítek s vyraženým kohoutem a textem "Champion Bicyle, J. Kohout Smíchov". Tento štítek není na všech dalších kolech, ale jen na deseti z dochovaných kusů.

Kola se zřejmě často vyráběla na konkrétní objednávku. Například číslo 637 – krásná osmapadesátka – má hřídel zadního kola Aeolus a tedy zadní kolo uložené v kuličkových ložiskách. Přední dutá vidlice má podélný prolis (v průřezu má šavle vidlice tvar nespojené osmičky). Také tři nejvyšší známá čísla – 864, 870 a 872 – mají zadní kolo na kuličkových ložiskách.

Další otázkou zůstává, jak dlouho se kola Champion Bicycle vyráběla. Dejme slovo Josefu Kohoutovi. V roce 1891 napsal: "Po roce 1885 nastala české výrobě z ciziny velká soutěž. Zejména stroje anglické četně do Čech dováženy. Když pak v konstrukci kol učiněn v roce 1887 v Anglii opět velký pokrok, anyť sestrojeny nové nízké tzv. bezpečné bicykly (safeties), tu bohužel česká výroba soutěžit přestala. Dnešního dne užívá se v Čechách téměř výhradně výrobků anglických a německých, ačkoli domácí práce před soutěží cizí vysokým clem jest chráněna." Zkratka a dobře, moderní vysoká kola a bezpečníky se svými řetězy už byly nad síly menších českých výrobců a velké strojírenské firmy do tohoto oboru nevstoupily. Skončila tedy i výroba Champion Bicyclů? Citujme Josefa Kohouta z knihy Sto let práce, vydané na počest Jubilejní výstavy, konané roku 1891 v Praze. Kohout říká: "Z českých firem, jež výrobou velocipedů se zaměstnávají, zastoupeny byly na jubilejní zemské výstavě v Praze: Firma J. Kohout, továrna na mlýnské stroje na Smíchově (dva vysoké Champion Bicykly s příslušenstvím), Václav Zwetschke, mechanik v Kolíně (nízký bicykl bezpečný), Adolf Lewinter, výroba velocipedů v Praze (různé bicykly) a Karel Hlavsa, strojník na Kladně (dětské velocipedy, bezpečníky a Safety s poduškovými ráfky)".

Tak tedy sám Kohout nám potvrzuje, že ještě v roce 1891 vystavoval svá vysoká kola. Neznamená to ovšem, že se ještě v tomto roce vyráběla. Pouze možná presentoval svoji práci, aby podpořil vlastní obchod s dováženými výrobky. Že se na Smíchově vážně zabývali vysokými koly ještě na sklonku 80. let, dosvědčuje i patent z roku 1888. Pánové Havlík a Kohout si nechali patentovat "pojišťující přístroj k velocipédům proti pádu v před Insurance –Pojistka zvaný." Byl to malý kovový prvek, otočně uložený na brzdě. Když velociped najel do díry nebo na kámen a začal se převracet kolem osy předního kola, měl se kovový člen zarazit do pryžové obruče a převrácení zabránit. Vynálezci tím reagovali na funkčně obdobný Fischerův Non-cropper z roku 1887, publikovaný v Bicycling News č. 565 z 13. srpna 1887. S největší pravděpodobností to byl stejně neúčinný a zbytečný vynález, jako ten Kohoutův-Havlíkův. Nicméně to dokládá, že se na Smíchově vysokými koly i v roce 1888 vážně zabývali.

Kolik se na Smíchově přesně vyrobilo kol a kdy se smontoval poslední kus už asi zřejmě nezjistíme. Určitě to bylo mezi 700 a 900 kusy a výroba pozvolna končila v letech 1888 až 1891.

Jan Králík, Robert Štěrba, Jaroslav Vožniak

Autoři děkují pánům Nicku Claytonovi, Brianu Kingtonovi, Arnoštu Nezmeškalovi, Walteru Ulreichovi a členům Českého klubu velocipedistů 1880 za účinnou pomoc

Zdroje

Cyklista, časopis, ročníky 1884 –1890

Velocipedista, časopis, ročníky 1888 – 1890

Listy průmyslové, 1879

Jubilejní výstava zemská Království českého v Praze 1891, Praha, 1894

Sto let práce, Praha

Václava Sedláčka Dějiny Smíchova, díl II., rukopis, nedatováno

Firemní katalog, 1883

Allgemeine Sport-Zeitung 1882 – 1884

Bicycling News, 1887

H. W. Bartleet, Bicycle Book, reprint, 1931