Český klub velocipedistů 1880
Zásadní bylo datum 16. listopadu 1880, kdy se v továrně Jana Kohouta sešlo několik mladých mužů, kteří jízdě na vysokém kole propadli a kteří se rozhodli ustavit Klub velocipedistů. K tomuto datu vztahuje své založení, ačkoli úřední souhlas přišel 2. ledna 1881 a zakládací schůze za účasti 23 členů se konala v únoru 1881. Prvním předsedou byl zvolen Jindřich Cífka. Byl to první klub v Čechách a druhý v Rakousku-Uhersku, kde působil Villacher Velocipedisten-Club (1878-1880), sdružující členy, kteří krátce provozovali dvacet tricyklů, vyráběných místním Josefem Erlachem.
Klub začal podnikat společné výlety. První 24. dubna byl celodenní do Loděnice, sídla předsedy klubu, následovaly další, z nichž nejvýznamnější byl toho roku do Chrudimi a okolí ve dnech 23. až 26. července, který podniklo 18 cyklistů. V průběhu roku se mnoho jezdců vydalo na cesty samostatně, nejdále Josef Kohout do Horních Rakous a Bavorska. Celkem najeli členové ČKV toho roku 45 000 km.
V následujícím roce 1882 doplnil klub svůj název na definitivní Český klub velocipedistů (ČKV) a na pozemku Smíchovského pivovaru, jehož byl Jan Kohout akcionářem, postavili členové klubovnu. Významným počinem se stala účast Josefa Kohouta, Františka Kohouta a Dušana Popoviče na cyklistických závodech ve Vídni 11. června 1882, které uspořádal redaktor vídeňského Sportzeintungu Victor Silberer. Byly to první závody pro vysoká kola v Rakousku-Uhersku i v Německu. Na 1 míli vyhrál Josef Kohout (3 min 41,3) s před Františkem Kohoutem a T. H. S. Walkerem. Nutno však připomenout, že Walker vzdal pro nesportovní chování obou Kohoutů, kteří mu křižovali dráhu, jak psal rakouský tisk. Závod na 2 míle vyhrál František Kohout před Dušanem Popovičem, velký závod na 10 mil vyhrál rovněž František před Walkerem a bratrem Josefem, který údajně dostal křeče do nohou. Triumf byl doma chápán nejen jako sportovní úspěch, ale ve zjitřené atmosféře národního probuzení a soutěžení se vším rakouským a německým i jako další důkaz sílícího významu a postavení českého živlu v rakousko-uherské monarchii. Pozitivním důsledkem byly sympatie a úcta, jež tím klub získal, a také v přílivu nových členů (toho roku jich měl ČKV celkem 104). Přispělo to rovněž k lepšímu přijetí cyklistů v širší veřejnosti, i když o ústrky a nevraživost nebyla nouze, zejména mimo města. Do čela klubu zvolen Arnošt hrabě Wratislav z Mitrovic .
Bacil vysokého kola se začal šířit a vznikaly další kluby. V monarchii založili druhý klub ve Vídni (Wiener Bicycle-Club 1881), třetí a v Čechách druhý byl Klub velocipedistů na Královských Vinohradech (24. července 1882), následoval Klub velocipedistů Praha (20. dubna 1883), Klub bicyklistů Bučicko-Vrdovských (1. dubna 1883) a pak další.
Závody
Ve dnech 28.-29. září 1883 uspořádal klub Velké mezinárodní závody Českého klubu velocipedistů. Konaly se v Praze-Karlíně, kde na vojenském cvičišti Invalidovna vznikla improvizovaná dráha. Nejdůležitějším závodem byla jízda na 10 000 m, v níž ke zklamání domácích diváků zvítězil Julius Huber z Mnichova, který porazil Josefa Kohouta a stal se tak prvním mistrem Čech. Jeho závodní stroj Invincible se dochoval a je ve sbírkách Národního technického muzea. Dvoudenní mistrovství skončilo deficitem, avšak velkým ziskem byla popularita cyklistického sportu. V Praze v Královské oboře vznikla v roce 1887 jiná dráha, vybudovaná rovněž ČKV. Koncem 80. let pak měly svoji dráhu v Pardubicích (1889), Roudnici (1889), na Žižkově (1890) a v Kroměříži (1890).
V roce 1884 konaly se na Invalidovně II. mezinárodní závody ČKV, na nichž všechny závody vyhráli domácí jezdci, Josef Kohout si spravil chuť a v jízdě na 10 000 m dojel první (23 min 25,8 s). Podstatné byla toho roku založení České ústřední jednoty velocipedistů (ČÚJV), kterou inicioval ČKV a kterou založily tehdy čtyři domácí existující kluby.
V roce 1885 zvítězil Antonín Jál v Mnichově v závodě na 100 km, jehož se zúčastnilo devět jezdců. Josef Kohout podnikl jízdu na vysokém kole do Francie, Anglie, Německa a Švýcarska. Po dvou měsících se triumfálně vrátil domů, kde byl oslavována jeho jízda na 24 hodin. Pod dohledem členů lipského klubu ujel rovných 400 km, jen 28 km za tehdy platným světovým rekordem.
V roce 1886 se po Čechách pohybovalo už na tisíc cyklistů, většina na kolech Kohout. Klub uspořádal výlet na Moravu, (29. července-10. srpna), kdy se cestou přidávali místní jezdci a pomohli tak propagaci cyklistiky. Významné bylo nařízení č. 92 890 vydané 3. listopadu 1886, podle něhož byla povolena jízda Prahou na velocipedu pod podmínkou, že stroj bude vybaven tabulkou s číslem a jezdec se podrobí zkoušce, po jejímž absolvování dostane policejní legitimaci.
Roztržka
Rok 1887 byl významný tím, že ČKV vystoupil z ČUJV. Klub hájil své právo pořádat mezinárodní závody bez účasti Ústřední jednoty, která naopak zastávala názor, že k tomu je oprávněna jen ona. Kdo měl pravdu? Po třinácti letech (1900) se k tomu vyjádřil ČKV ve svém jubilejním spise takto: „Dnes pohlížíme na tento zhoubný boj s podivením a nechápeme, jak tolik inteligentních mužů, kteří měli přece všichni společný cíl, vedlo zápas ten s nasazením značných obětí finančních i jiných, a to pro malichernosti, tenkráte však nad míru zvětšované. Hlavní příčina bojů těch byla osobní nevraživost, která sportu našemu již tolik škod nadělala a bohužel dosud dělá.“ ČKV tedy III. Mezinárodní závody uspořádal (13., 16, 17. května 1887) po nichž okamžitě vystoupil ze svazku ČUJV. Z tehdejší situace máme dnes užitek: uražený ČKV se rozhodl vydávat velmi výpravný ilustrovaný časopis Velocipedista (1888-1890). První číslo vyšlo 15. ledna 1888, čtrnáctideník redigoval Josef Kohout. ČKV tím chtěl především poškodit vydavatele časopisu Cyklista (od 15. října 1884), jímž byla ČUJV.
V roce 1888 pořádal mezinárodní závody ČKV (v Praze) a ČUJV (v Plzni). V Praze přijal funkci hlavního rozhodčího Vojta Náprstek, filantrop a štědrý mecenáš vědy, umění a všech snah moderní kultury. Toho roku navštívil Prahu a ČKV Američan Nicholas Edward Kaufmann, slavný artista na velocipedu.
V roce 1889 se ČKV vrátil zpět do ČUJV, i když mrazivé vztahy ještě neroztály docela. V. mezinárodní závody (29., 30. června 7. července se toho roku konaly za podpory mnoha význačných osobností, mezi nimi na prvním místě Jeho císařské a královské Výsosti arcivévody Františka Ferdinande d´Este, následníka trůnu, který se ho vinou atentátu v roce 1914 nedočkal. Pořadatelům věnoval čestnou cenu pro vítěze jednoho ze závodů.
Pohroma a ústup ze slávy
Všechnyzávody, výlety a vítězství roku 1890 zastínila nebývalá povodeň, která ve dnech 3.- 6. září postihla celé Čechy a Prahu zejména. Tehdy byl značně poškozen i Karlův most. Klubovna ČKV, jen kousek od levého břehu Vltavy, vzala za své, a s ní i archiv, knihovna a veškeré vybavení. Voda přišla tak rychle, že nikdo nestačil odvézt ani jedno z devadesáti zde uložených kol. Konec roku však přinesl cyklistům přece jen jednu významnou dobrou zprávu. 13. listopadu schválil zemský sněm ve druhém čtení doplněk silničního zákona, jímž se stal velociped úředně uznaným dopravním prostředkem. Definitivně se urovnaly i vztahy mezi ČKV a ČUJV, což stvrdila volba předsedy ČUJV, jímž se do svého odjezdu do Ruska stal Josef Kohout.
V roce 1890 se mezinárodní závody pod patronací ČKV nekonaly, protože královská obora, kde stála dráha, se chystala na Jubilejní zemskou výstavu, chystanou na rok 1891.
Nicméně ČKV uspořádal v průběhu této výstavy 16.-18. května 1891 další mezinárodní závody. Dráhu pro tuto příležitost vybudoval klub v těsné blízkosti výstaviště na pozemku firmy Märky, Bromovský & Schulz. Pro zajímavost – tato společnost postavila v roce 1889 ve svém závodě v Adamově na Moravě automobil se spalovacím motorem podle návrhu Siegfrieda Marcuse, jeden z prvních na světě.
Dráha měřila 405 m, v zatáčkách byla klopená v poměru 1 : 10, její povrch tvořila směs škváry, popelu a hlíny, nakonec byla polit dehtem. Vzorem jí byla dráha v Paddingtonu. Nechyběly tribuny, stanoviště pro rozhodčí a místnosti pro závodníky. Tehdy se poprvé v Čechách na závodní dráze objevily stroje opatřené pneumatikami. V průběhu závodů se ukázalo, že jezdci ČKV už nejsou schopni konkurovat zahraničním závodníkům. Na novou generaci domácích závodníků jsme si museli počkat.
ČKV revival
Ještě v roce 1892 uspořádal ČKV dvoje mezinárodní závody na nově postavené Bubenské dráze. V tomto ohledu to byla labutí píseň ČKV. Od toho roku už žádné závody. Celkem pochopitelně – organizační komité prodělalo za poslední dva roky 6000 zlatých. Pro představu – vysoké kolo stálo tehdy zhruba 100 zlatých. Činnost klubu v roce 1893 charakterizovala věta z výročního almanachu: „Tento rok věnoval se klub klidným požitkům rationelně pěstěné turistiky.“ Místo závodů se teď nacvičovaly divadelní hry, například fraška „Manžel v base“.
V roce 1894 musel klub opustit svoji klubovnu, neboť pozemek, na němž stála, byl prodán. Ještě téhož roku postavil klubovnu novou, kde bylo pamatováno i na domek pro klubového sluhu. ČKV měl v tom roce 107 členů. V následujících letech pořádal klub výlety, zábavy a prakticky každý týden schůzi, v roce 1897 uspořádal na Žofíně velkolepý ples. Stojí za zmínku, že v tomto roce vypsal ČUJV naposledy závod na vysokých kolech, rovněž závod na tricyklech byl poslední. Bezpečníky definitivně ovládly scénu.
Aktivní klubová činnost pomalu ustávala a omezovala se na výlety a vyjížďky. Mladí sportovci se hlásili do nových klubů, ČKV byl považován spíše za archaický spolek otců zakladatelů. Pokud přicházeli noví členové, pak často rodinní příslušníci. V tomto duchu prošel klub všemi dějinnými událostmi první poloviny 20. století. Po komunistickém puči v roce 1948 už jen skomíral, než se v polovině 50. let nedobrovolně rozpustil v jednotné sportovní organizaci Československém svazu tělesné výchovy (ČSTV). Klubový archiv byl uložen do zapomenuté skříně tělocvičny na Smíchově, kde o něj čtyřicet let nikdo neprojevil zájem.
Shodou okolností a náhod jej objevila paní Libuše Máchová, bývalá archivářka, další shodou okolností a náhod jej v roce 1992 svěřila do rukou Jana Bejšovce. Tak se dokumenty mapující činnost klubu od jeho založení až do zániku dostaly do povolaných rukou. Logicky to v roce 1993 znamenalo znovuobnovení činnosti Českého klubu velocipedistů. Předsedou byl zvolen Jan Bejšovec, který stál v čele plných 17 let. V celé historii klubu je to rekordní volební období. Novodobá činnost klubu vydala by na samostatný spisek.
Jan Králík, Robert Štěrba, Jaroslav Vožniak
Zdroje
Allgemeine Sport-Zeitung 1882-1884
Bartleet, H. W.: Bicycle Book, reprint, 1983
Bicycling News, 1887
Cyklista, časopis, ročníky 1884-1890
Firemní katalog Kohout, 1883
Jubilejní výstava zemská Království českého v Praze 1891, Praha, 1894
Listy průmyslové, 1879
Sto let práce, Praha
Václava Sedláčka Dějiny Smíchova, díl II., rukopis, nedatováno
Velocipedista, časopis, ročníky 1888-1890